Výstavou malíře Jindřicha Pruchy (1886 - 1914) chtějí ve Východočeské galerii v Pardubicích představit význačného východočeského umělce, jehož význam daleko přesáhl region.

Působil v Železných horách, jejichž mnohé partie namaloval před víc jak sto lety takovým způsobem, že natrvalo vešly do obecného povědomí. Na přibližně padesáti exponátech, zapůjčených z veřejných i soukromých sbírek, přiblížíme veřejnosti známé i méně známé obrazy Jindřicha Pruchy, od jehož smrti uplynulo nedávno již sto let.

Autor výstavy, Mgr. Michael Zachař k výstavě uvedl: "Jindřich Prucha byl malířem Železných hor a náleží k naprosto jedinečným neopakovatelným zjevům domácí výtvarné scény počátku dvacátého století. Mezi jeho největší inspirátory patřili krajináři Antonín Chittussi, rodák z Ronova nad Doubravou, a Antonín Slavíček, zakladatel moderní české krajinomalby. Oběma věnovala Východočeská galerie v Pardubicích samostatné výstavy v nedávné době a ve volném cyklu dokumentujícím tvorbu význačných umělců regionu nyní představuje jejich následovníka - Jindřicha Pruchu."

V loňském roce uplynulo již celé století od malířova tragického skonu v zákopech východní fronty v bitvě u Komarova zkraje září 1914. Zvláštní zřetelná samorostlost až neučesanost Pruchovy tvorby, ale i jeho dlouho nedostupná pozůstalost způsobily, že nebýval a někdy i dnes nebývá jmenován v prvních řadách. Nejdříve Slavíček, Preisler, též Švabinský či Mucha, Osma, Tvrdošíjní a teprve až někde za nimi - Prucha. Dlouho tomu tak bylo i s Lebedou, jehož vazba na Mařákovu školu jej však přece více družila v jednotný šik zakladatelů. Oběma bylo dopřáno jen sotva deset let uměleckého zrání, oba odešli předčasně a dramaticky. V souběhu duševního neklidu, vroucích tužeb a geniálních vloh k velkému dílu tak přes všechna úskalí zanechali právě tito dva stále živý výtvarný odkaz, k němuž se porůznu, ovšem spíš izolovaně, vraceli mnozí z mladších generací vlastně až dodnes.

Výstava zaměřená povýtce na Pruchovo krajinářské dílo se soustředí na výběr obrazů z regionu Železných hor. Tam se roku 1901 Pruchovi přestěhovali a v odlehlé části obce Běstvina, na stráni k horskému hřebeni, zakotvili v obydlí, jemuž se říkalo Županda. Místo, jeho ráz, proměny počasí i lidé utvářeli pojednou u patnáctiletého hocha nový pohled na svět. On i o deset let starší sestra Vojslava - ti dva až nápadně připomenou sourozenecké spříznění Vincenta van Gogha, jemuž byl bratr Theo obdobným alter egem - shledali v odlehlém podhůří téměř ráj na zemi. Krásná příroda, rozmanité blízké i vzdálenější okolí, romantická dramatičnost hradu Lichnice, vznešenost bukových lesů, dumavost lesních rybníků, údolí k Seči, hojnost ptactva i květeny, prastaré chalupy v Počátkách a mnohé další končiny se staly dějištěm mladistvých úvah o světě, o sobě a o vlastní životní dráze.

V klíčovém přelomovém roce 1907, kdy Filla maluje Dítě u lesa a Kubišta Trojportrét, Prucha prvně zkouší krajiny malované ne splývavým, ale děleným rukopisem, hutnější pastou a ostřejším koloritem. Jde o prvé náběhy k velkému nadechnutí, které přichází roku následujícího, kdy v Prachovicích zkusil poprvé malovat lom. Místo, v němž lze sledovat geologické vrstvy a které svou objemovou i tvárnou složitostí malíři práci spíš ztěžuje, než ulehčuje, jej oslovilo a i v příštích letech se k tématu několikrát vrátil. Později o tom napsal tyto působivé řádky: "Teď jsem se vrátil k starému tématu, abych změřil vzrůst svých sil od té doby. Zkouška dobře dopadla. Neminula jen řada let, ale i řada let vývoje. Námět není vděčný po stránce malebné. Je na člověku, aby našel v něm jeho vlastní charakter barevný i formový. Našel jsem jeho šedou, žlutou a hnědou barvitost a zdvihl jsem ji. Přitom jsem zmohl i plastické a atmosferické rozdíly jednotlivých koutů, tesů a výstupků. Konečně přemohl jsem i vražednou teplotu a oslnivost světlých stěn. Z toho lomu mám zase radost. Zase krůček. Přitom pozoruji, že moje práce mohutnějí, že mnohé už přerůstají poměry občanského bytu. Už jsou jim naše pokoje trochu těsné..." (Ludmile Hegenbartové v Běstvině 26. 7. 1913)

Kolem roku 1910 pocítil nutnost malovat jinak a dát průchod barevné výrazové expresi. I pod vlivem v Praze tehdy vystavujících francouzských Nezávislých vytvořil obrazy fauvistické nespoutanosti (Před bouří, Májový den, Vnitřek bukového lesa). Na sklonku roku 1911 vystavoval se Spolkem Mánes ve Vídni a byl následně přijat za řádného člena. Trvající rozpory s otcem a snaha jít dále svou cestou jej přivedly k rozhodnutí opustit Prahu i domovinu a vydat se na zkušenou do zavedené štace modernistů - do Mnichova. Začal studovat u profesora Hertericha, avšak daleko více mu daly opakované návštěvy Staré Pinakotéky, kde obdivoval staré mistry, zvláště Rembrandta a El Greca. Kopíroval Laokoónta a zároveň kreslil uhlem městské partie i figurální scény. Hodně maloval portréty i kompozice, zejména pohřební průvody. Nebyl však přesto spokojen a v rozrušení se vrátil zpět.

Po návratu do Čech se odstěhoval na Župandu a maloval horečnatě jarní štěpy, větrné stráně i figurální motivy v krajině (Jarní touha, Jaro). Zároveň se rozhodl ještě zdokonalit technickou stránku svých prací, pročež vstoupil na techniku do kreslení k prof. Liebscherovi. Nesetrval tam dlouho, v létě s velkým rozmachem maloval chalupy v Míčově a Dvorcích, poté uspořádal výstavu svých prací v Ronově a k podzimu 1913 odjel do Kameniček, aby ve stopách Slavíčkových zkusil vystihnout typický ráz tamní drsné pohorské přírody. Tady nastal zjevný odklon od fauvistických tendencí zpět k realisticko impresionistické metodě. Pokorně se vrátil do přírody a našel zakrátko vyrovnanost a svobodu. Úroveň dalších rychle za sebou vznikajících obrazů byla stále vzestupnější (Podvečer, Žito, Krajina u Počátek, Bukový háj). V těchto rozměrných kusech se vzepjal v mocném nadechnutí k vytouženým opravdovým obrazům hodným jeho zemřelých předchůdců. Vyjevují Pruchovu umanutost jít za svým vytouženým cílem, prát se se sebou i okolím, ale také jeho citlivost, křehkost i duševní pnutí.

Předpoklady zděděné v rodině a tuhost starých společenských pořádků nedovolovaly vždy Pruchovi jít zřetelnou k cíli směřující cestou. Naopak bylo více odboček, lichých rozhodnutí i čistě výtvarných omylů. A přece ve vyměřených 28 letech žití zdolal umělec krutý osud a jeho obrazy i po století žijí jako majáky přírodních krás nezapomenutelného kusu Čech pod Železnými horami!